ZMMP 28. října 2012
Každý slaví státní svátek podle svého, my jsme se rozhodli oslavit ho na zkouškách. S Tamčou jsme se už někdy na jaře dohodly, že na podzim zkusíme ZMMP, v září jsem nás tedy přihlásila na Zetor 28. 10. s tím, že to nemáme daleko a jistě se tam někdy cvičilo s malými knírači, tak budou vědět, jak na to.
Jako vedoucí akce byl psaný Radovan Liška, ikona českého agility (kdo nezažil Radovana na závodech jenom v plavkách, ten neví, co je to agility). Čtrnáct dní před ZMMP jsem na Zetoru s Bodiem skládala BH a z toho, co jsem slyšela, vyplynulo, že vedoucím akce bude ve skutečnosti někdo jiný. Takže už jsem ani nenašla odvahu se s panem Liškou domluvit na tom, že bysme si s Tamčou a Bardíkem přišli potrénovat na jejich place - musela to zařídit hodná teta Tamča s hodnou Luckou Kiselákovou. Při tomto tréninku ve středu před zkouškama jsem zjistila, že: 1. rozlišování z řady vedle sebe prcek nechápe a snaživě mi nosí první předmět, který najde (nevidí všechny tři, tudíž nerozlišuje), 2. volno radši ani zkoušet nebudu, 3. s aportem (činka 650 g) si hraje, 4. vstaň pořád neumíme, 5. netuším, jak bude reagovat na střelbu - strach z ní nemívá, ale aby se mi snažive nezvedl z odložení. Byla jsem rozhozená a nervní.
V pátek před zkouškama jsme byli s Bodiem a Pavlíkem na Vítové u našich, protože Pavlík vezl auto do Zlína do servisu. Zkusila jsem si ještě stopu - jen motivačně, pamlsek v každém kroku - jenže Bodie jednak pamlsky nesbíral, druhak se motal na lomu a třeťak šel druhý úsek asi půl metru po větru od stopy. Nepřidalo mi to na důvěře. Stejné to bylo se ztraceným předmětem, který jsme cvičili poslední tři týdny a vytáhli jsme postupně vzdálenost ze 3 na 30 kroků - Bodie se vůbec nevracel ve stopě, ale vyrazil obloukem na danou vzdálenost, kde předmět dohledával. Ostatní speciály už jsem radši ani nezkoušela.
V sobotu před zkouškama začalo pršet, lilo jako z konve, foukalo jak blázen a chvílemi (hlavně večer) to vypadalo na sníh (ostatně na severozápadě republiky byla sněhová kalamita, to jenom u nás na východě bylo ještě moc teplo - asi tak 3,5 °C). Koukala jsem na to smutně z okna a přemýšlela jsem, jestli to nevzdat. K večeru mi volala Tamča, že tohle ne, že v takovém počasí nebude riskovat Bardova záda. Já jsem si ale řekla, že když už to mám zaplacené, tak tam půjdu - kdybych to vzdala, peníze mi stejně nevrátí. Při půlnoční procházce už nepršelo, ale na autech i na spadaném listí byla vrstvička sněhu.
To, že jsem v noci ze soboty na neděli prakticky nespala, snad ani psát nemusím. Nebudu tu ani vypočítávat, kolikrát jsem musela jít na záchod. Ke všemu se ještě měnil čas - posouval se zpátky, takže jsme si sice mohli hodinu přispat, ale pro mě to byla další hodina nervózního utrpení. Před šestou ráno mi napsala Tamča SMS, že to přece jen zkusí. Na autech a trávě venku byl sníh. Šla jsem Bodieho vyvenčit, sbalila jsem čtyři sáčky předmětů, cedulku na stopy, postroj a stopovačku, činku a papíry, vytáhla jsem z komory půl roku nenošené zimní boty a rukavice a vyrazili jsme.
Na Zetoru (taky zasněženém) jsme byli před půl osmou. Tamča už tam čekala. Když se přihnal pan rozhodčí Jiří Hammer, vzal vedoucího akce Libora Pavelka a jeli se podívat na terény. Prý kdyby to vypadalo jak tam, tak se zkoušky zruší. Zaradovala jsem se - to by nám jistě vrátili aspoň část peněz :-) Ovšem oni se za pár minut vrátili s tím, že to přece jenom zkusíme. Odevzdali jsme tedy dokumenty a vyrazili na stopy.
Tamča jela v autě s náma, protože měla ještě letní pneumatiky (Pavlík úplně náhodou přezul už v pátek). Dorazili jsme na louku, která byla porostlá trávou s úzkými plochými ostrými listy v trsech. Tráva sama o sobě už by byla dost náročná, protože mezi trsy byla holá hlína (blato) a místy dosahovala až ke kolenům. Ovšem tady na ní ještě ležel sníh. Sotva jsme zastavili, už jsem vyskočila z auta a valila jsem šlapat stopu. Úplně jsem zapomněla, že jsem se chtěla přezout do gumáků! Měla jsem šlapat 100 kroků, lom vpravo, pak 50, ale na prvním úseku mě rozhodčí zarazil už na 90. Zastavila jsem se tedy a hledala jsem očima v dálce nějaký bod, na který půjdu druhý úsek, ale pan rozhodčí na mě zavolal, že se nemám zastavovat. Ono to stejně asi bylo jedno, s tím, jak nám teď lomy nejdou, bych to nezachránila, ani kdybych tam vystála ďůlek. Po 50 krocích jsem položila předmět a vrátila se pro prcka. Stopu zatím šlapala Tamča, já jsem Bodieho venčila, protože jsem věděla, že budem čekat 15 minut.
To jsem se ovšem mýlila - když Tamča došlapala, už na mě rozhodčí mával, že mám jít na stopu. Nenechala jsem se rozhodit, oblekla jsem prcka do postroje (ani se mi moc neklepaly ruce), rozmotala stopovačku a dovedla Bodieho k rozhodčímu. Podala jsem hlášení, dokonce jsem nezapomněla ani na „pes předměty označuje“. Pak jsme se přesunuli k nášlapu, kde prcka vždycky pokládám, aby se zklidnil. Jenže on si nechtěl do toho sněhu lehnout. Nevadí, tak se aspoň přikrčil. Ukázala jsem do nášlapu a řekla „stopa“. Bodie dal čumák na zem, nasál pach a rychle se rozešel po stopě. Byla to totiž jediná prošlapaná cestička na zasněžené louce a bylo přesně vidět, že se drží přímo v ní. Hned zjistil, že tam nejsou pamlsky, a tak zrychloval a zrychloval, až to vypadalo, že za ním poběžím. To jsem ale nechtěla, tak jsem ho nechala, ať se zapře do šňůry. Asi deset kroků před lomem se zastavil, otřepal se, aby setřásl sníh, co se mu nachytal na záda, a hned zase pokračoval. Na lomu se nejdřív otočil doleva, po dvou krocích zjistil, že tudy cesta nevede, otočil se na mě a koukal. Pan rozhodčí mi povídá, že ho můžu povzbudit, tak jsem na Bodieho zavolala „stopa!“ a on se rozešel doprava. A zase začal zrychlovat. Na jenom místě sešel ze stopy, protože obcházel nějaký větší trs, ale hned se do stopy zas vrátil. Potom už jsem viděla, že tam v dáli už to dál nevede, tak jsem předpokládala, že tam máme konec. Bodie se na tom místě skutečně zastavil, automaticky jsem pustila stopovačku (nečekala jsem ani na lehnutí - nepočítala jsem, že si do sněhu lehne) a udělala dva kroky, než jsem si uvědomila, že bych asi měla počkat na pokyn rozhodčího. Ten mi ale hned řekl, že mám jít za ním. Než jsem k Bodiemu došla, u předmětu ležel. Tiše jsem ho pochválila a předmět zvedla nad hlavu. Pak jsme si šli pro rozhřešení. Pan rozhodčí řekl, že za to otřepání mu nic strhávat nebude, přece jenom je to malý pejsek a má nárok být trochu citlivý na povětrnostní podmínky, ale za ten lom nám musí strhnout dva body. Takže 48 bodů z 50, to jsem vůbec nečekala! Ještě mě upozornil, že na zetemce můžu klidně chválit a povzbuzovat.
Hned po nás valila na stopu Tamča s Bardem. Schválně jsem chtěla stopu šlapat první, aby ona měla zatím dost času na svou motivační ministopičku s pamlskama, ale protože pan rozhodčí to hnal a prcek taky valil, tak to nestihli :-( Tudíž se Bard rozhodl, že Tamču ohraje, místo stopování revíroval a užíval si první letošní sníh. Podle toho, co jsem viděla, ho sice Tamča na konec nějak dotlačila, ale tam jí Bardík předmět nezalehnul ani jinak neoznačil (byla připravená i na to, že se u předmětu jenom zastaví), alébrž jí ho přinesl. A tím to pro ně bohužel skončilo. Bard byl obalený sněhem, tak jela Tamča rovnou domů. Mě to mrzelo, protože vím, že Bardík stopovat umí, jenom na závodech a zkouškách se tváří, že ne. Bohužel ty stopy byly natolik hektické, že se ti dva nestihli pořádně nachystat, a podle toho to dopadlo. (No aspoň tam nemuseli stát v té zimě.)
My jsme tedy zůstali sedět v autě před Zetorem a čekali jsme, až se vrátí zbytek stopařů. Když konečně dorazili, pan rozhodčí odmítnul čaj v klubovně a rovnou se mnou šel na zetorácký IPO-plac na speciály. Sice bychom správně měli dva ze tří cviků dělat na terénu nepřehledném a všechny na nepošlapaném, ale hádat se nebudu.
Nejdřív jsme udělali rozlišování - verze 154, nesprávná. Prováděli jsme to následujícím způsobem: pomocník (vedoucí akce) šel rovně, položil předmět, šel dál asi 20 kroků, položil druhý předmět. Já že mám svůj položit mezi ně. Tak jsem ho dala kousek za ten první. Následně pomocník udělal oblouk a vracel se směrem k rozhodčímu, položil jeden předmět, po asi 5 metrech druhý a já jsem svůj dala jako poslední. Takže žádné schéma v ZŘ, žádní dva pomocníci... Šla jsem si pro Bodieho. Přišli jsme k prvním předmětům, vysílala jsem Bobša tak, aby měl předměty jeden za druhým. Dostal načichat a pak jsem ho poslala na ten svůj předmět. Ostatních předmětů si ani nevšiml a ten můj prostě našel a hezky přinesl. Pak jsme stejnou cestou, jak jsme předměty pokládali, šli i rozlišovat. Druhý pokus tedy byl opět předměty za sebou s tím, že ten můj byl asi 10 metrů od místa, odkud jsem vysílala. Bodie opět načichal a poslala jsem ho směrem na můj předmět, on vyběhl a valil asi 15 metrů rovně a pak začal čuchat, kde že ten předmět je. Vybíhal hrozně do stran a vůbec se neřídil mými pokyny. Nakonec jsem ho musela přivolat a zkusit to znovu - udělala jsem několik kroků dopředu, dala mu načichat a znovu ho poslala. Tentokrát se mu podařilo předmět najít a s poskakováním mi ho přinesl. Za první pokus dostal 10 bodů z 10, za tu druhou hrůzu 4. Je mi jasné, že vůbec nevěděl, co dělá nebo co po něm chci, protože takhle rozlišování opravdu vypadat nemá, ale s rozhodčím se přece hádat nebudu, kór když jsem si nebyla jistá, jestli by mi to udělal líp ve standardní situaci.
Hned potom jsme šli na ztracený předmět. Musela jsem si po kapsách přeskládat předměty a kapesníky (teklo mi z nosu), pak jsme se rozešli, po pár krocí jsem na pokyn rozhodčího předmět upustila a pokračovala dál. Počítala jsem si kroky, ale on nás na 20 krocích zastavil. Nekompromisně jsem prošla náš rituál, který musíme při tomto cviku dodržovat: dala jsem prckovi načichat, pak jsem naznačila, že si prohledávám kapsy, udělala čelem vzad, odepnula Bodieho a vyslala. Bobeš se rozběhnul v daném směru, ale neběžel přímo ve stopě. Když proběhl kolem předmětu, praštilo ho to do nosu, předmět dohledal a zvedl. Rychle se ke mně vrátil a předmět odevzdal. Dostali jsme za to 9 bodů z 10, bylo to pěkné.
Pak jsme šli na cvik, ve kterém jsem Bodiemu věřila - vyhledání předmětů. Pokyn od rozhodčího byl: „Udělejte si to tak, jak jste zvyklí.“ Udělala jsem pár kroků, dostala pokyn k odhození doprava. Zastavila jsem se, otočila vpravo, odhodila textilní předmět. Asi jsem zrovna chytla protivítr, protože předmět dopadl asi 4 kroky od nás. Bodieho jsem vyslala, ten vyrazil, předmět přeběhnul, ale hned začal hledat, pak ho našel, zvedl, na povel „aport“ přinesl. Šli jsme dál, dostali jsme pokyn k odhození doleva, a prej mám házet dál. Odhodila jsem druhý textilní předmět asi na 10 kroků. Bodie vyrazil, přeběhl přes předmět a začal hledat. Asi jsme narazili zrovna na hodně pošlapané/počůrané místo, protože přes předmět přeběhl asi 3x, snad ho i navětřil, ale nepodařilo se mu ho přes veškerou snahu dohledat. Po několika povelech a prckově naprosté ignoraci mých směrových posunků jsme toho nechali a šli jsme na předmět poslední - dřevo. Odhazovala jsem opět doprava, tentokrát mě rozhodčí upozornil, ať to házím tak, aby to pes viděl. Provedla jsem, Bodie vyběhl, hned našel a přinesl (s mohutným přežvykováním). Dostali jsme 10 bodů z 15 za předměty a 5 z 5 za ovladatelnost (na to nevím, jak rozhodčí přišel), ze speciálů tedy 38 bodů. Totálně mě tím Bodie odrovnal, fakt jsem nečekala, že mi předmět nenajde, zvlášť když viděl, kam předmět dopadá, a když byl terén kraťučká travička. Ale to už je Bodie - vždy překvapí :-)
Potom jsme měli chvilku, kdy probíhala poslušnost podle ZZO, ale byli tam jen 4 psi, tak jsme se ani nevraceli do auta. Po ZZOčkách nastoupila první poslušnost podle ZM, a to Pepa s RTW Edgarem, který nemá rád jiné psy. Když udělal aport, šla jsem na řadu já, Edgar na odložení. Začali jsme přivoláním. Vyšla jsem s Bodiem u nohy na vodítku, potom ho odepnula, dala důrazný povel „k noze“, on se začal courat, dostal povel „volno“ a vyrazil dopředu. Nevím, kam si myslel, že běží, protože vypuštění jsem s ním vlastně vůbec necvičila - natož na hračku. Každopádně na pokyn rozhodčího jsem se zastavila a Bodieho přivolala. Hned se otočil, přiběhl, předsednul kousek vedle a nakřivo, ale k noze se přiřadil hezky. 10 bodů. Dala jsem ho na vodítko a pochválila. Pokračovali jsme ovladatelností na vodítku. Při té se má střílet, ovšem vedoucí akce jaksi pozapomněl, takže jsme to odchodili bez střelby. Když jsme udělali vlevo vbok, mířili jsme přímo na odloženého Edgara, který na nás koukal. Trochu mě to znejistilo, ale pokračovali jsme dál. Na konci chůze jsme dělali ještě obraty na místě, ovšem při druhém prcek skončil tak nějak víc za mnou než vedle mě. Za tohle nám udělil pan rozhodčí 8 bodů. Potom jsme hned dělali sedni - lehni - vstaň, v pořadí lehni (s mávnutím rukou si lehnul i do rozbředlého sněhu), vstaň (nenápadná mírná dopomoc, ale zůstal stát), sedni. Dostali jsme celých 10 bodů - na to, že neumíme vstávat, dobré! Následovala cesta pro aport, při které nám z ničehož nic vystřelili. Bodie na to reagoval nesvým zastavením, ale byl na vodítku, tak musel se mnou. Na pokyn rozhodčího jsem odhodila činku, prcka vyslala, ten k čince přiběhl, chvilku mu trvalo, než ji zvednul (přece jen má 650 g a prostředek je poměrně tlustý), ale přinesl ji zcela samostatně a hezky předsednul. Dostali jsme opět 10 bodů. V tom rozhodčí říká: „Ale cvičíme bez pamlsků, že?“ Koukala jsem na něho nechápavě, zřejmě se mu zdálo, že jsem prckovi dala pamlsek, ale to jsem opravdu neudělala. (Napadá mě, že tak možná působilo, když jsem z činky shodila kus nějakého bahna.) Pak jsme si šli stoupnout k cedulce na odložení a čekali, až následující pes udělá přivolání. Na pokyn rozhodčího jsem prcka položila, odložila a odešla od něho na 15 kroků. Ležel chudáček ve stínu v rozbředlém sněhu a bahně a celý se třásl. Tiše jsem ho chválila a povzbudivě na něho koukala. Úplně mi to připomnělo odložení s panem Hušenkou, který měl reakci na střelbu a celé odložení se protřásl - teda když se zrovna neposouval ke mně nebo neměnil polohu. Když došlo na výstřel, celá jsem nadskočila, ale Bodiemu to zřejmě nevadilo. Pak na mě konečně rozhodčí mávnul, že mám jít k němu, a už se na mě nedíval, takže nevadilo, že jsem Bodiemu na posazení dala asi tři povely a pak si ho radši připnula a odtáhla, protože si stejně nesednul. Dostali jsme 10 bodů a s celkovými 48 z 50 jsme nadšeně běželi za Pavlíkem - prcek valil pro balónek, já zase prchala prýýýýč!
body |
max |
|
Stopa | ||
- sledování stopy | 38 | 40 |
- předmět | 10 | 10 |
Stopa celkem |
48 |
50 |
Poslušnost | ||
- přivolání psa | 10 | 10 |
- ovladatelnost na vodítku | 8 | 10 |
- S-L-V | 10 | 10 |
- aport volný | 10 | 10 |
- odložení psa | 10 | 10 |
Poslušnost celkem | 48 | 50 |
Speciální cviky | ||
- rozlišování předmětů | 10/4 | 10/10 |
- vyhledání ztraceného předmětu | 9 | 10 |
- vyhledání předmětů | 10/5 | 15/5 |
Speciální cviky celkem | 38 | 50 |
Celkem |
134 | 150 |
Potom jsme šli prcka projít, zavřeli ho do auta, kde měl vytvořený kutloch z dek, a šli do klubovny. Dali jsme si s Pavlíkem čaj a čekali. Asi po hodině přišli i ostatní s rozhodčím - vypadá to, že to pan rozhodčí vzal všechno jedním vrzem i se speciálama ZZO a obranama, takže jsme měli hotovo. Psali s vedoucím akce body. Vyzvedla jsem Bardíkovy papíry a nechala si zapsat zkoušku kromě výkonnostňáku i do PP. Potom jsme konečně jeli domů. Za odměnu jsme Bobša nechali samotného doma a odjeli na slavnostní oběd do Ikei, odkud jsme prckovi přivezli aspoň hračku - medvídka Björna :-)